Česko má prvního dětského ombudsmana: Martin Beneš

Historický okamžik pro ochranu dětí

Česká sněmovna zvolila 6. března 2026 v tajném hlasování Martina Beneše jako prvního veřejného ochránce práv dětí v historii země. Opatrovnický soudce z Mostu získal 107 poslaneckých hlasů — výrazně nad nutnou hranicí 83 — a porazil zbylé dva kandidáty: Evu Petrovou, předsedkyni vládního výboru pro práva dětí (29 hlasů), a bývalého ministra pro legislativu Michala Šaloumouna (20 hlasů).

Zajímavostí je, že hodnotící výbor Sněmovny doporučil na prvním místě právě Evu Petrovou, poslanci se však rozhodli jinak a dali přednost Benešově bohatým zkušenostem přímo z opatrovnické soudní praxe. Nominaci Benešovi udělil prezident Petr Pavel i Senát.

Kdo je Martin Beneš?

Martin Beneš strávil většinu své profesní kariéry u Okresního soudu v Mostě. Začínal v obchodním oddělení, poté se stal předsedou soudu a od roku 2016 se specializoval na opatrovnické věci — tedy spory o péči o děti, jejich zastupování i ochranu před domácím násilím. Právě tato přímá zkušenost s každodenní realitou dětí v ohrožení ho odlišila od ostatních kandidátů.

Při veřejném slyšení ve Sněmovně Beneš zdůraznil, že klíčem úspěšné práce úřadu bude sociálně-právní ochrana dětí — tedy kombinace právní podpory a sociální práce, nikoli izolované právní poradenství.

Co přinese nový úřad?

Funkce dětského ombudsmana vznikla zákonem, který prezident Pavel podepsal a který nabyl účinnosti 1. července 2025. Do zvolení Beneše úřad dočasně vedl zástupce veřejného ochránce práv Vít Alexander Schorm. Za pouhých šest měsíců provozu úřad obdržel 767 podnětů, z nichž 75 přišlo přímo od dětí samotných. Nejčastějšími tématy byly spory rodičů o péči (150 případů), vzdělávání (100 případů) a péče o ohrožené děti (60 případů).

Pravomoci dětského ombudsmana jsou přitom konkrétní a silné:

• prošetřování stížností dětí na postup státních orgánů,
• kontrola dodržování práv dětí v zařízeních pro děti,
• ochrana dětí před diskriminací,
• vstupování jako vedlejší účastník do opatrovnických a systémových soudních řízení,
• předkládání doporučení parlamentu a státní správě.

Úřad přitom sídlí v rámci Kanceláře veřejného ochránce práv, avšak oba ombudsmani působí zcela nezávisle na sobě i na vládě.

Proč Česko čekalo tak dlouho?

Česká republika patřila až do letošního roku k posledním zemím Evropské unie, které specializovaného ochránce práv dětí neměly. Diskuse o jeho zřízení se v tuzemské politice vedla řadu let, opakovaně narážela na spory o podobu a pravomoci úřadu. Srovnatelné instituce přitom fungují ve většině evropských zemí — Skandinávie je průkopníkem už od 70. let, Polsko zavedlo dětského ombudsmana v roce 2000.

Mezinárodní organizace jako OSN a Rada Evropy dlouhodobě vyzývají členské státy k zřizování nezávislých institucí pro práva dětí. Česko se nyní přiřazuje k zemím, které tento standard naplňují.

Výzvy a očekávání

Martin Beneš nastupuje do funkce s šestiletým mandátem. Čeká ho budování úřadu s vlastním odborným zázemím, navazování spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), soudy i neziskovým sektorem. Čísla z prvních měsíců fungování úřadu jasně ukázala, že zájem ze strany veřejnosti — a zejména samotných dětí — je reálný a naléhavý.

Vznik této instituce přichází zároveň v době, kdy Česko od ledna 2026 zákonem zakázalo tělesné tresty dětí. Kombinace legislativních změn a silného institucionálního zázemí tak vytváří nový rámec ochrany nezletilých, který byl v zemi dlouho očekáván.